Až po anténku

Vyvažování splávků patří často mezi zdlouhavé, ale nezbytné rybářské úkony. Pamatuji si, když jsem s plavanou začínal, neměl jsem žádné potuchy o tom, že bych měl na vlasec připevňovat nějaké broky nebo jinou zátěž. Stačil mi jen oprýskaný splávek, háček z ohnutého špendlíku a byl jsem spokojený.

Dnes se na to již dívám jinak a krabičku s řezanými broky, stejně jako torpilky nebo průběžná olůvka nosím pořád u sebe. Stále však vidím u vody dost rybářů, kteří jsou schopni lovit plotice se splávkem velikosti golfového míčku bez zátěže. Ovšem chápu, že jim nejde až tak o plavanou, jako o získání nástražních rybek nebo lov dravců, kde nehraje přesné vyvážení velkou roli.

To ale není můj případ. Splávky se snažím dovažovat podle pravidel, tedy pouze anténka nad hladinou. Ale nelze to brát všeobecně, protože třeba u anglických splávků, kde je anténa dlouhá i přes dvacet centimetrů, musíme samozřejmě postupovat jinak.

Ideální je, když nad vodu trčí poslední jednobarevná část, která při potáplivém záběru zcela zmizí. Oproti tomu, když ryba nadlehčí záběrový brok, anténka se vynoří, takže je vidět další barva. Někdy se může stát, pokud jsou ryby opatrné, že se anténka jen trochu přizvedne a zůstane tak třeba minutu, aniž by záběr pokračoval. Může k tomu dojít na poplašeném lovném místě, kde už ryby nemají důvěru k nástraze. Jen stojí a ochutnávají ji. Vyplatí se potom zjemnit, vyměnit druh nástrahy nebo posunout záběrový brok dále od háčku.

Dalo by se říci, že čím silnější anténa, tím snáze splávek vyvážíme. Jednou z největších zapeklitostí je tak dovažování tenkých vícebarevných antének. Jsou sice určeny pro velmi jemnou plavanou, například k chytání cejnů a línů, ale k jejich přesnému dovážení potřebujeme opravdu drobné broky a dostatek trpělivosti. Výsledek však stojí za to.

Díky barvám dokážeme přesně odhadnout, co se děje s naší nástrahou, kdy ji ryba jen drží, mění hloubku nebo ji pustí. Všechno lze číst. Naopak silné a výrazné anténky oceníme při větší vzdálenosti, větru, v proudu, kdy se zaměřujeme na jiné faktory než citlivost.

Častým problémem, který může zátěž na vlasci způsobovat, je motání celé sestavy. Čím více je na vlasci samostatných broků a olůvek, tím snadněji se na montáži vytvoří uzly a smyčky. Často nepomáhá ani dobrždění splávku před dopadem na hladinu.

Hlavní zátěž by proto měla být kompaktní, takže třeba torpila nebo průběžné olůvko, zajištěné z každé strany třemi malými broky. Také se mi osvědčilo spojovat hlavní zátěž s obratlíkem, tak, že mezi něj a torpilu vložím gumový korálek, který chrání uzel a nahoře zajistím opět bročky. Vznikne tak kompaktní zátěž, která omezuje motání. Pak stačí jen připojit návazec a montáž je hotova.

Co se týče používání průběžných zátěží při plavané, mohu jen doporučit. Jakožto celoroční plaváčkář mám velkou spotřebu jednorázových broků, takže jsem rád, že je možnost alespoň část nahradit právě olůvky nebo torpilami, které mají mnohem delší životnost.

Na závěr se chci zmínit o nápadu, který jsem dostal v posledních dnech. Každý, kdo se plavané alespoň trochu vyzná, ví, že přes poutavé slogany rybářských firem, není většina splávků přesně kalibrována. Tedy, jejich udávaná nosnost není pravdivá. Rybář pak musí zkoušet a pracně hledat tu skutečnou.

Byl jsem tím už rozmrzelý, takže jsem během jednoho dopoledne přezkoušel svůj splávkový arzenál na zahradě v sudu. Mimo jiné jsem třeba zjistil, že anglický splávek s udávanou nosností 5 g, jsem vyvážil po anténku až se zátěží 6,20 g. U jednoho pevného splávku jsem dokonce zjistil skoro dvojnásobnou nosnost, než udával. Vytvořil jsem si proto přesnou tabulku nosností, kterou dnes používám místo údajů na splávcích. Ušetří to práci a čas.